Pro děti

Pro děti

Bylo jednou jedno království, Klíčkov se jmenovalo. V tom království stál hrad, slul Webburg, kde král sídlil. A ten král měl královnu a mladičkou princeznu. A jako král měl spoustu různých tajných královských dokumentů a královna s princeznou měly mnoho drahých šperků a klenotů.

A všechny tyto důležité a vzácné věci ukrývali v různých komnatách. To dá rozum, že do těch komnat nemohl mít přístup každý. Totiž, nejprve, kdysi dávno, to tak bylo, ale umíte si představit, jak to dopadlo. Každý kdo šel kolem komnaty, vzal si, co ho napadlo za chvíli to vypadalo, že v království nezbude žádný tajný dokument, o němž by nevěděli všichni poddaní a klenotů, těch že se nikdo nedopočítá.

Inu, tak se král zamyslel, a vydal nařízení, že každou komnatu bude hlídat jeden zbrojnoš. A každý, každičký panoš či sluha, který bude chtít vstoupit do té které komnaty, musí se představit jménem a musí znát navíc heslo. Pak teprve bude do komnaty vpuštěn.

Chvíli to fungovalo, milé děti. Jenže, každou chvíli někdo zapomněl heslo. Ti nejzapomnětlivější si je psali. Psali si je na brnění, na hledí, na pochvy mečů. A tak se objevili chytráci, kteří si ta jejich hesla opisovali nebo dokonce, skryti za závěsem nebo za rohem, odposlouchávali hesla jiných panošů a jejich jménem pak vstupovali k tajným královským listinám.

Král byl zachmuřen a dumal. Nakonec vymyslel, že přístup do komnat ještě zdokonalí. Na každých dveřích bude zámek a všichni, co budou mít právo od krále do komnat vstupovat, budou mít svůj vlastní klíč.

Jenže, milé děti, znáte ty chytráky, ale i hlupáky, co občas žijí v různých královstvích. Tu někdo klíč ztratil. Někdo jiný zase nechal lajdácky klíč někde ležet a někdo úplně cizí si jej okopíroval a pak bez problémů prošel do komnat princezny. Umíte si představit tu ostudu ? Nakonec už nikdo nevěděl, kdo má od čeho klíče, a když se někde vyměnil zámek, nevědělo se, komu je třeba klíč vyměnit.

Král posmutněl. Viděl, že všechno, co až dosud vymyslel, nestačí k ochraně jeho zranitelného království. Ano, když šel náhodou někdo kolem a zkusil zamčené dveře, dovnitř se nedostal. Stejně tak, jako když neznal heslo. Proti náhodě a omylu byly všechny ty dosavadní věci naprosto dostatečné. V čem je tedy ten problém? „Milý králi“, pravil mu jednou jeho dvorní šašek, když král držel hlavu v dlaních, nevěda, zda uchrání dále všechny cennosti svého království, „v tvém království nemusíš chránit své královské výnosy, cennosti a poklady proti slušným poddaným. Těm stačí jen zabouchnuté dveře, ani zamykat bys je nemusel. Ale v podhradí žijí i vykukové, šejdíři a kujóni a ti budou celé noci přemýšlet, jak tvé stráže obelstít a zámky přechytračit“.

„A co bys mi radil, šašku?“, zdvihl těžce hlavu král.

„Jmenuj klíčníka!“, pravil šašek.

„Klíčníka?“, odtušil nechápavě král. A šašek začal vysvětlovat svůj nápad a král se k němu přidal, pak kázal víno donést a celou noc seděli a nad ránem se zrodil plán dokonalé ochrany královských komnat.

Nápad, ten byl ve své podstatě velmi jednoduchý. Spočíval v myšlence, že nikdo si nikdy nebude odemykat žádné dveře sám. Bude jmenován královský klíčník, který bude odemykání komnat příslušnými klíči zajišťovat.

A tak král hned po ránu jmenoval královského klíčníka Tokena. Tento muž byl vybrán jako nejspolehlivější z celého království. Jenom on měl klíče a nikdo jiný. Měl u sebe na takovém velikém železném kruhu všechny klíče od všech komnat. Když se někdo potřeboval do některé dostat, musel požádat klíčníka, aby mu odemkl.

Šašek znal ale ty kujóny a chytráky v království. Některé z nich napadlo, že by se mohli přestrojit za klíčníka a pokusit se odemykat třeba za úplatu místo něj. Proto  ještě poradil králi , aby zajistil, že klíčníka nepůjde nikým napodobit. Proto dostal klíčník Token  od krále ještě takový zvláštní glejt.

A ten glejt, certifikát od krále, dokládal, že je tím pravým klíčníkem, že nemá falešné klíče. Tím glejtem se prokazoval u všech zbrojnošů střežících komnaty. A protože byl opatřen  královskou pečetí, dokázali jej poznat i hloupější zbrojnoši, kteří neuměli dobře číst. A takový zbrojnoš, nesmíte si jej idealizovat.

Jenže to ještě nebylo všechno, co šašek vymyslel. Přišel taky na to, že by někdo mohl chtít zfalšovat klíče od komnat. Proto zařídil, aby měl královský klíčník u každého klíče zvláštní visačku, že ten klíč je správný a smí se použít.

A to už by mohl být vlastně konec pohádky. Ale nebylo to tak úplně jednoduché., protože v království to chodilo úplně stejně jako jinde na světě. Král totiž věděl, že klíčník má hezkou a chytrou dceru, která si myslí na královského vrchního šenka, který se staral o královské víno.  A aby získala jeho náklonnost, snažila se všemožně získat tajné listiny o královských vínech, uskladněných v hradních sklepích. A nedalo se vyloučit, že by se klíčníkova dcera mohla pokusit v noci tatíkovi klíče sebrat a vydat se tam. Nikdo jiný totiž ke klíčům přístup mít nemohl. Naštěstí to královského šaška včas napadlo a proto zařídil, že každičký klíč, který se měl použít, se musel sundat z klíčníkova kruhu. Jenže ten kruh, ta obrovská klíčenka, byl udělán tak, že bez kouzelného slůvka, které se muselo říct, nešel klíč sundat a tedy ani použít.

Tak, abychom nezapomněli, jak to celé dvorní králův šašek vymyslel, tak si to zopakujeme:

Aby si král zabezpečil dobrou ochranu proti lidem, kteří by se chtěli neoprávněně dostat do královských komnat, musel upustit od ochrany pomocí říkání hesel, pomocí klíčů, které lidi ztráceli, nebo jim byly ukradeny.

Jmenoval královského klíčníka, který měl všechny klíče u sebe. Když někdo chtěl otevřít určitou komnatu, musel požádat klíčníka. Aby klíčník mohl příslušný klíč použít, musela dotyčná osoba znát kouzelné slovo, kterým se klíč sundával z klíčníkova kruhu.

Aby se nikdo nemohl vydávat za klíčníka nebo nemohl použít falešný klíč, měl každý klíč visačku, která dokládala jeho pravost. Není potřeba dodávat, že visačky byly rovněž začarované, a tak nebylo možno je z klíče jen tak odstranit. Sám klíčník se musel u zbrojnošů prokázat glejtem s královskou pečetí, aby se za něj nikdo nemohl vydávat.

Tak, milé děti, a od té doby se už nikdo nepovolaný do královských komnat nedostal. A tak pohádka končí. Už není o čem vyprávět.